Nejkrásnější porod

Mám za sebou tři porody. První byl víc než náročný a nevzpomínám na něj zrovna ráda, byť jeho výsledek miluji moc, moc, moc a ještě o kousek víc. Druhý také nebyl zrovna nejjednodušší, ale vzpomínky na něj už tolik nebolí, ba naopak, vzpomínám na něj s láskou. Třetí porod, který jsem zažila, byl ale jednoznačně nejúžasnější.

Po prvopočátečních nezdarech s početím nakonec podzimní vyšetření přeci jen potvrdilo radostnou zvěst – jsme v očekávání. Radost byla veliká, neb nás to tentokrát stálo hodně úsilí. Následujících děvět měsíců proběhlo bez problémů, tvoreček v bříšku spokojeně rostl, bříško se zakulacovalo, zkrátka idylka. Minula zima, minulo jaro, jako nic se přehoupla první polovina léta a přiblížil se termín porodu.

Jsme s manželem lidé – jak se tak říká – alternativní a snad se dá říci, že i zelení. Už při prvním porodu jsem snila o tom, že rodit se bude v ideálním případě doma anebo alespoň v některém z center aktivního porodu. Osud nám ale nepřál, miminku se v bříšku nedařilo a tak se vše odehrálo o dost dříve a více než nealternativně, čistě po medicínsku – zařadila jsem se mezi císařovny. Ani druhý porod nebyl to pravé ořechové, stala jsem se císařovnou podruhé. Doufala jsem, že třetí porod už proběhne dle mých představ.

Zatímco v předchozích dvou případech se tvorečci hnali na svět příliš rychle, třetí případ se stal tím přenášecím. Termín byl stanovený na 24. 7. 2009. Minul týden a pořád se nic nedělo. Nenechali jsme se ale znervóznět, věděli jsme, že vše je v pořádku, a tak jsme v klidu čekali dál. I když ... maličko nervózity tu přeci jen bylo - měl to být první porod doma.

Druhý týden po stanoveném termínu už ale minout nestačil. Vše propuklo třetí sprnový den a tentokrát se moje představy o ideálním porodu naplnily do detailu:

1)       Rodilo se u nás doma. Venku bylo krásně, vše vonělo teplým letním odpolednem, cvrkali cvrčci, všude poletovali motýli, omamně voněly pcháče ...

2)       Kromě mně u toho nebyl nikdo jiný než můj manžel. Žádní doktoři, žádné sestry, žádné přístroje, žádné medikamenty. Jen já a můj muž.

3)       Nástup porodních bolestí jsme ani nezaznamenali. Přišly znenadání a ani jsme si je nestihli užít - vše nabralo rychlý spád a za hodinku přišla na svět naše první holčička ­– Anička.

4)       Našeho drobečka nám nikdo nikam neodnesl, byli jsme s ním od samého začátku, mohli jsme si jej pohladit ještě mokrého a opatlaného, mohli jsme cítit jeho nezaměnitelnou vůni, pozorovat jeho velká, krásná očka, laskat se s ním, pozorovat jej, sledovat jeho první pohyby, jeho první přísatí. Mohli jsme zkrátka být všichni dohromady, nikým nerušeni, uprostřed všeho, co milujeme a s čím souzníme.

5)       Po porodu jsem se konečně necítila jako přejetá parním válcem, konečně jsem neměla žádný pocit selhání, žádný pocit ztráty, pocit smutku. Prožívala jsem konečně opravdu to, po čem jsem vždy toužila, zažívala jsem skutečnou poporodní euforii, ronila jsem slzy dojetí a cítila jsem se šťastná, stejně jako můj muž.

Naše malá princezna s krásnýma tmavýma buličíma očima se má čile k světu. Zlobí nás trošinku krmení, ale i to se doufám časem poddá, neboť mlíčka je víc než dost. Důležité je se nevzdat a být v pohodě. A to teď opravdu jsem.

Třetí porod, který jsem zažila, do nejdelší smrti nezapomenu. Bude pro mně jedním z nejkrásnějších životních zážitků, které si s sebou ponesu až do konce svých dní.

A víte proč? Protože Anička není jen tak ledajaké miminko. Váží 34 kilo, měří 117 cm, je krásně oříškově hnědoučká a heboučká jako plyšáček, má krásné zoubky a vesele hopsá po 4 nožkách. Anička je totiž telátko :-).

Mamince Jitce – jerseyské kravičce – se narodila 3. 8. 2009 v 17.00 hodin. Přišla na svět ve chlévě na seně, u nás –na ekologickém hospodářství Stateček u Lněníčků v Nepomyšli. Narodila se tou skutečně nejpřirozenější cestou, jakou to je vůbec možné. A my jsme mohli být u toho,­ mohli jsme pozorovat, jak se rodí nový život, jak se rodí něha a láska, jak vzniká pouto mezi maminkou a jejím mládětem. Bylo to fakt krásné. Nejkrásnější porod, jaký jsem kdy zažila :-).

Chcete-li okusit alespoň něco malinko z těch něžných chvilek, podívejte se spolu s námi na Jitku a její Aničku ve Fotogalerii.

Martin a Zdenka Lněníčkovi