Hon na Monu ...

Tak si připadám jak v seriálu Ranč u Zelené sedmy. V pátek jsem měla svátek. Ráno mi volal mužíček, že ve čtyři odpoledne musím být naprosto nutně doma. Vyzvídala jsem proč, ale jediné, co jsem se dozvěděla, bylo, že mi to nemůže říct. Tajnůstkář!

A taky optimista. Jako by po 5 letech našeho společného života nevěděl, že trpím totální nedochvilností. Ve čtyři jsem samozřejmě ještě byla u sousedky na kafíčku, ale ve čtyři a deset minut jsem už kvapem stoupala naší "polňačkou" k domečku, leč bohužel - byla jsem odchycena babičkou, která se mi jala gratulovat k svátku. Celkové zpoždění tak nakonec dělalo dvacet minut a mě bylo jasné, že jsem o něco přišla, respektive že se důvod, proč musím být ve čtyři doma, dozvím až o dost později.

Nu, nemýlila jsem se. Bylo mi jasné, že můj choť skutečně ve čtyři doma byl, neb z přístupové cesty zmizela Matýskova "zaparkovaná" Tatra. Mužíček však úderem čtvrté promptně zase někam odjel, takže jsem měla smůlu. Zvědavost je strašná věc, nedalo se to vydržet, a tak jsem mu zavolala na mobil, kdeže je a cože se to mělo ve čtyři dít. Následovaly zase nějaké tajnosti - že prý někam jede, vrátí se tak za dvě hodiny (tzn. musel jet hodně daleko), nemůže mi nic říct a tak pořád dokola. Pomalu jsem začínala tušit, že to překvapení, které pro mně k svátku chystá, bude velké překvapení. Nedávno jsme mluvili o zakoupení nějaké přiměřeně velké sekačky ke kosení méně přístupných partií našich luk. Také jsme ale nedávno mluvili o zakoupení kozy. Bude to sekačka nebo koza? "Jede daleko, dělá tajnosti," řekla jsem si,"tak to bude asi sekačka. Anebo koza." Když mi pak volal cestou zpět a řekl mi, ať připravím místo v mrazáku o velikosti tak 40 x 20 x 20 cm, značně jsem znejistěla a moje zvědavost narostla o pořádný kus. Bylo jasné, že sekačka to nebude, a koza tak leda mražená. Byla jsem napnutá jako struna. To se musí mému mužíčkovi nechat - napnout mne se mu podařilo dokonale!

Můj choť se skutečně vrátil asi až za dvě hodiny, ale k mému zklamání mi přivezl "jen" kytku, dva kozí sýry a láhev kozího mléka od Sládečků - nejbližší kozí farmy v okolí. Trochu mne to zaskočilo - jede 50 km, aby mi přivezl “jen“ něco k jídlu a pití. No já vím, mám kozí dobrůtky ráda, ale že by můj spořivý muž takhle utrácel "jen" kvůli tomu, abych si já smlsla?

Můj muž si asi v tu chvíli můj zklamaný obličej vychutnával, ale nenechal mne dusit dlouho, protože po políbení a všeobecném radostném uvítání mne jakoby s prosíkem poslal pro něco do auta. A co jsem tam nenašla - dvě malá kůzlata zachumlaná v pytli, jen hlavičky jim koukaly!!! Postihnul mne záchvat radosti - KONEČNĚ máme kozu, KONEČNĚ už o tom jenom nemluvíme, KONEČNĚ se nám opravdu rozjíždí ekofarma!!!

V návalu radosti jsme naše dvě první kozy - zakladatelky kozího stáda - i slavnostně pojumenovali - MONA a LISA. Ať si Leonardo trochu užije :-))

Radost ale zanedlouho vystřídalo prozření do reality. Fajn, tak máme dvě kozy, ale kam je dáme? Chlívek ještě není žádný postavený! Čím je budu krmit? Seno nějaké je, ale zrní už nemáme nazbyt, letos jsme až na pár arů ovsa nic nezaseli! A jak to bude s výběhem? Nemáme ohradníky ani materiál na ohrady!

V den mého svátku tedy propukla horečná výstavba provizorního kozína. První kozí obydlí představovalo 6 palet stlučených dohromady, zakrytých pár prkýnky. Jako krytina posloužilo seno. Ke sváče dostaly kozy ovesné vločky rozmočené ve vodě, do provozu jsem uvedla nůši, kterou jsme dostali jako svatební dar, a nasekala jsem kupu zeleného různého druhového složení, spousty větévek a pestrých kytiček, rychle jsem podestlala. Navečer jsem ohřála dvě lahvičky kozího mléka a pokoušela jsem se obě kůzlata „nakojit“. Byla jsem z toho celá paf!

Martin mezitím začal budovat kozí provizorium II. - ohrádku 6 x 4 metry s přístřeškem. Kozy, respektive koza se do něj stěhovala až na druhý den.

Jo, jo, opravdu jsem se nespletla. Do kozího provizoria II. se skutečně stěhovala jenom jedna koza, a to Lisa. Mona nám totiž v sobotu odpoledne pláchla, když jsme se ji pokoušeli přivázat ke kůlu, aby se trošku napásla. Dostala obojek, na něj provizorně vodítko pro psy, Martin ji vytáhl z paletového chlívečka a ... a pak už to byla otázka vteřin. Než ji Martin postavil na zem, než jsem si stačila vodítko pevně omotat kolem ruky, koza sebou škubla na jednu stranu, na druhou stranu a najednou pelášila pryč rychlostí ... no rychlostí kozy.

To už začalo to pravé vzrůšo, kvůli kterému to všechno píšu a kvůli kterému si připadám jak maminka z Ranče u Zelené sedmy.

Martin se za Monou rozběhl, ale už od začátku mu asi bylo jasné, že dohnat ji je nesmysl, protože zvolil takové více méně pozvolné tempíčko. Já pro změnu zcela „duchapřítomně“ zůstala stát jako solný sloup a pozorovala jsem rozjuchanou kozu, jak mizí v dáli, a svého chotě, jak absolutně nemá šanci ji chytit. Až po několika vteřinách mne napadlo hupsnout na kolo a začít je oba pronásledovat rychlostí Lence Armstronga. Původně jsem chtěla hupsnout na skůtr, který jsme si pár dní předtím jako šťastní výherci vyzvedli v Plzni u České podnikatelské pojišťovny, ale v bleskovém sledu svých myšlenek jsem správně usoudila, že než bych našla klíčky a než bych zjistila, jak se to rozjíždí, byla by koza už dávno tisíc mil daleko.

Hupsla jsem tedy na své kolečko a ujížděla jsem seč mi síly stačily za kozou a za Martinem. Toho jsem po pár metrech potkala, jak se ufuněný vrací zpátky. S vypětím všech sil mi jen mávnul směrem, kterým Mona pádila a já ujížděla, až se za mnou prášilo. (Ve skutečnosti jsem se šinula jako hlemýžď, protože bylo 32°C ve stínu a já na kole nejela už ani nepamatuju.)

Poslední místo, kde jsme kozu spatřili, bylo fotbalové hřiště, kolem kterého prosprintovala přes silnici na polní cestu směrem k lesu Kerneráku. Pak Martinovi zmizela za křovím, a tak jsme už nevěděli, jestli do toho Kerneráku doběhla anebo jestli to zatočila přes potok jiným směrem. Její stíhání už tedy bylo víceméně nesmyslné, ale asi si to dovedete představit - člověka prostě pohání dopředu NĚCO, aniž by vlastně věděl co. Mne to NĚCO pohánělo až k lesu (cca 2 km od našeho domečku). Tam mne to NĚCO opustilo (společně s mými plícemi a stehenními svaly) a mně došlo, že je koza prostě v tahu a my nevíme kde a z toho že plyne, že je prostě zbytečné ji tam někam pronásledovat.

To už mne dojel Martin na onom výše zmíněném skůtru. A protože na skůtru se nemusí šlapat a nedocházely mu tudíž v tom šíleném vedru síly, Martina to NĚCO pudilo jet ještě dál do lesa a za les. Já se mezitím vracela s nasazením všech sil zpět domů.

Polomrtvá vedrem jsem se doplížila domů, když tu mne to napadlo - zavolám Sládečkům a zeptám se, jak tu kozu chytit.

Udělala jsem to a dozvěděla jsem se následující: Jakmile koza zjistí, že za ní nikdo neběží, zalehne do trávy a bude relaxovat. Bohužel nebude ani náhodou mečet, takže najít ji v té trávě bude zhola nemožné, tedy pokud nebudeme mít s sebou tu druhou kozu, která bude mečet a tím tu první přiláká. Bylo mi také doporučeno vzít s sebou kýbl s ovsem a chrastit s ním za hlasitého potleskávání a pomlaskávání a volání Holky, holky! Tak prý byly kozy navyklé chodit večer z pastvy domů.

Po Martinově návratu z neúspěšné pátrací mise jsme se tedy jali jednat. Poučeni mrštností první kozy, rozhodli jsme se si s Lísou nejprve trochu přátelsky promluvit. Vlezla jsem si k ní do chlívku, chytla jsem ji a hladila jsem ji, šeptala jí sladká slovíčka, chválila ji, jaká je hodná holčička a tak dále a tak dále. Když se Lisa mírně zklidnila a byla už jen decentně nervozní z mojí přítomnosti v chlívku, dali jsme jí obojek, vodítko od druhého psa a s nejvyšší opatrností jsme otevřeli dvířka chlívku. Koza vyletěla jako čertík z krabičky, ale já už to tentokrát čekala, a tak jsem s vodítkem pořádně omotaným kolem ruky vyletěla z chlívku za kozou.

Následovalo kozí rodeo. V podstatě si to lze představit jako normální klasické rodeo, jen to „rodeované“ zvířátko je o něco menší. Koza sérií přískoků, poskoků a vyhazování nožek do vzduchu hopkala vpřed a já v sérii různých klopýtání, škobrtání a zakopávání za ní. Nejlepší byly chvilky, kdy se koza rozběhla vpřed, já plnou rychlostí za ní a ona najednou zastavila. Asi si to dovedete představit.

Po pár vteřinách jsme byly obě totálně uštvané. V tu chvíli naštěstí zasáhnul Martin a obě nás napojil chladivou vodou. Tímto způsobem jsme se tak nějak dostali na místo, kde jsme naposledy viděli Monu. Začali jsme chrastit kýblem s ovesnými vločkami, tleskat, mlaskat a volat Holky, holky. Martin prolézal kopřivy a všechno možné roští, já chrastila a „holkovala“. Jediný tvor, který na celé záchranné akci nespolupracoval, byla Lisa. Ani nemekla. Tedy jednou dvakrát jo, ale pak už ani za nic. Ani za ovesné vločky. Nezbylo tedy nic jiného, než začít mečet. Následoval tedy další veselý obraz z naší „koza story“ - táhla jsem kozu na vodítku, chrastila kyblíkem, mlaskala a mečela. Kdyby mne někdo pozoroval (a já doufám, že to nikdo nedělal), asi by rychle volal do Petrohradu (místní blázinec - pozn. autora). Mečela jsem dobře, protože po pár zamekáních si se mnou Lisa začala takovým jemným mekáním povídat. Bohužel kýžený výsledek se nedostavil. Pomalu se stmívalo, já byla už umečená, Martin vypadal jako kdyby vysvobozoval Šípkovou Růženku ze zámku obrostlého trnovou růží, Lisa začala usínat a Mona nikde.

Vzdali jsme to, vzali Lisu do náručí a celý nešťastní jsme se vrátili domů. Tam nás s Matýskem očekávali chebští babička a dědeček, kteří byli (alespoň doufám) jedinými svědky celé smutné události.

Moniným únikem nám začalo několik dobrodružných dní, které jsme trávili „indiánským“ stopováním naší kozy. V neděli mi to nedalo, využila jsem toho, že mám hlídání pro Matesa, a v půl šesté ráno jsem hupsla na kolo a vydala se směrem ke Kerneráku pátrat po koze. Dojela jsem až do Podbořanského Rohozce (víska cca 5 km od nás), zajela jsem na Chmelištnou, kde mají kozla a kozička by jej eventuelně mohla zacítit (další 2 km), pak na Ovčín, kde zase mají stádo krav a kozy jsou - jak známo - stádová zvířata, takže by se jí třeba mezi krávami mohlo líbit (další 3 km), a pak jsem to střihla po tankovce domů (1 km). Po koze ani vidu, ani slechu. Zato já byla samé bláto, navíc pěkně olepená svým potem, protože už i takhle zrána bylo hezky dusno, a jediné, kde jsem se mohla umýt, byla voda po Matýskově koupání z předešlého dne, protože už nám zase (ostatně jako pokaždé o víkendu) netekla voda. Na to, že jsme měli jet odvézt naše na autobus a pak jít na poutní mši, celkem nepříjemná situace.

Pátrání po Moně pokračovalo v neděli večer. Dorazila kamarádka, „stará“ kozařka, a její bratr s „týmem“ svých kamarádů, pro které bylo „pětikilo“, které jsme slíbili nálezci Mony, dostatečně inspirující k tomu, aby ve svých devatenácti letech pobíhali po okolních lukách, mečeli, tleskali a volali Holky, holky. Znovu jsme v ukrutném parnu prolezli všechna možná houští na cestě k lesu, ale výsledek stejný jako v sobotu - pořád jsme měli jen jednu kozu, Lisu.

Ta už se přestěhovala do komfortnějšího provizoria, ale nijak velkou radost z toho neměla. Spíš naopak - větší prostor jako by jí najednou dal nějak najevo, že by mohla mít ještě více místa, a tak se snažila z ohrádky všemocně vylézt a mečela a mečela a mečela a mečela. Promečela fakt skoro celý den, až jsme začali mít strach, že se umečí k smrti.

K půlnoci ale přeci jen nastal v pátrací akci výrazný zlom - zatímco já se po celodenním plahočení po lukách, polích, mezích a lesích rochnila ve vaně (chalupáři odjeli, zase konečně tekla voda), volala Irča - ona sousedka „kozařka“ - že má zprávu o pohybu naší Mony. Cestou domů potkala známého ze sousedního Rohozce. Hodili krátkou zdvořilostní řeč typu Odkud se valíš tak uřícená?, a když mu Irča líčila, jak jsme celé odpoledne pátrali po koze, dozvěděla se od něj, že naši milou Monu viděl ráno na Rohozečáku. Rohozečák je docela slušný kopec mezi Nepomyšlí a Podbořanským Rohozcem, který dá zabrat i motorovým vozidlům a pro takového cyklistu je přímo smrtící - stoupání se dost prudce táhne asi dva kilometry.

V pondělí ráno vyrazil na pátračku Martin. Vyšlápnul si na kole onen Rohozečák, projel Kernerák a okolní louky a chroští. Výsledek stejný jako předchozí dny - koza pobíhala kdesi venku.

Já v pondělí obvolala náš obecní úřad a obecní úřad v Rohozci a poprosila jsem, aby rozhlasem vyhlásili po naší Moně pátraní. Nálezci jsme velkoryse nabídli odměnu 500 Kč. Takové hlášení mělo své plody - dostaly jsme hned několik avíz o tom, kde byla naše koza spatřena a kdo ji spatřil - ráno se pásla na Rohozečáku, kolem poledního pod ním, kde se ji marně pokoušeli chytit, k večeru pak v hrachu na druhé straně Rohozečáku, kde následoval další marný pokus o „odlovení“ našeho „mustanga“. Výsledek tedy alespoň zčásti dobrý - minimálně jsme věděli, že naše kůzle žije, že se nikde neuškrtilo na svém vodítku a že si spokojeně užívá svobody.

Obecní rozhlas je mocná zbraň. Hlášení o pátrání po naší koze se odehrálo dopoledne v pracovní den a stejně o tom vědělo tolik lidí, až mne to překvapilo. Kdekoliv jsem se mihla na kole, už na mne volali: „Tak co, ještě hledáte kozu?“

V pondělí se v kozím story odehrála ještě jedna dramatická událost - přivezla jsem další kůzle. Lisa totiž pořád mečela a mečela a mečela, a tak jsem po konzultaci s paní Sládečkovou rozhodla, že jí pro jistotu - kdybychom Monu už nikdy nechytli - pořídím “spolukozu“ do party, aby se nám neumečela. Martinovi jsem to neřekla, neb jsem se rozhodla, že když on mně překvapil k svátku, já ho s předstihem překvapím k narozeninám, které zanedlouho bude mít. Sbalila jsem tedy sebe a Matesa a kolem sedmé večer jsem se přes Rohozečák (co kdyby tam byla Lisa) vypravila do Zásady u Kadaně - osady  vzdálené od nás asi 30 km, ve které sídlí Sládečkovic Kozí farma. Cesta tam byla v pohodě, do ouvej mi začalo být cestou zpět. I když neměl, prostě mi došel plyn, a benzínu v nádrži taky bylo tak na pár kilometrů. Autíčko tak nějak divně chroustalo, pořád chcípalo, zkrátka moc se mu nechtělo jet. Navíc kůzle si vymotalo přední nožky z pytle, lezlo mi po kufru, mečelo jako o život a permanentně se snažilo přidusit škrcením se na špagátku, který jej držel v zavázaném pytli. Já „moudrá“ navíc jela ze Zásady zadní cestou, která je sice úžasně hezká a romantická, ale pro případ, že vám dojde plyn i benzin a v autě se vám splaší kůzle, které vám pošlape vašeho jediného potomka dřímajícího v autosedačce, je poněkud málo používaná. Posledních pár kilometrů domů bylo tedy dost napínavých - dojedu, nedojedu, uteče mi kůzle z kufru, neuteče, udusí se, neudusí a tak podobně. Nakonec jsem dojela v pohodě, ještě jsem si cestou zpět stihla zamečet na Rohozečáku, jestli tam náhodou někde nebude Mona, zvládla jsem kozu i v půl jedenácté večer vyložit a nastěhovat k Lise do chlívku. Nemyslete si, není to jen tak - kolem vás se motá ubulený a rozespalý Matýsek, koza má něco kolem 25 kg, vrátka do kozího provizoria se neotevírají posunutím, ale musí se nejprve přizvednout, do toho vás koza kope předníma nožkama, které si vysvobodila z pytle, vy se zároveň snažíte zahnat psi, aby vám nesplašili Lisu, no zkrátka legrace to nebyla. Ale dobře to dopadlo, Lisa měla parťačku a Martin překvapení.

A to pořádné překvapení. Nová kozička totiž asi Lise něco nakukala, a tak v úterý ve čtyři ráno prolomily ve své ohrádce jedno prkénko a vyrazily na ranní pastvu. Ani nevím, co mne probudilo. Jo vlastně mne hrozně začal svědět ukazováček na noze. No každopádně jsem se jen tak ještě zalepeným očkem jukla z okna, co dělají kůzlata a v první chvíli jsem myslela, že sním. Kůzlata byla asi tak dva metry od ohrádky a pomalu se začínala vzdalovat směrem do sadu, tedy směrem, kudy nám utekla Mona. Představa toho, jak honíme místo jedné kozy hned tři, mne rychle probudila, houkla jsem na Martina a ranní dobrodružství začalo. Oba jsme vlítli do toho nejnutnějšího, já popadla láhev s mlékem pro kůzlata a vyrazili jsme. Pomalu, ale nervózně jsme se blížili ke kozám poklidně se pasoucím v našem sadu. Já na ně sladce volala Holky, holky domů! a máchal jsem přitom lahvičkou nad hlavou. Tak to den předtím dělala paní Sládečková, když potřebovala stádo přilákat k sobě. Nenápadnými gesty jsem Martinovi naznačila, aby kozám nadběhl kolem potoka a dostal se jim tak do zad. Povedlo se a Martin pomalu pomaloučku „tlačil“ kozy směrem k ohrádce. Já je pořád lákala na flašku s mlékem, oba jsme na ně byli tak sladcí, jak jsme jen dovedli. No, nebudu Vás napínat, pomalounku, polehounku se nám je podařilo dostat zpátky do ohrady. Ten balvan, který z nás spadnul, musel způsobit v nejbližším okolí malé zemětřesení. Štěstí, že psi byli zrovna někde na toulačce a nestihli kozy vyplašit a že Matýsek spinkal jako polýnko a my se oba mohli zúčastnit naháněcí akce. Martin pak hned několikanásobně znovu přitloukl všechna prkýnka v ohrádce, aby už podobná situace nenastala, a padnul ještě za vlast.

Mně to ale nedalo a vyrazila jsem zase na kole na pátračku po Moně. Jako ranní rozcvičku jsem si dala Rohozečák, párkrát jsem si zamečela, přes Rohozec jsem projela pole kolem Nové Vsi, odtamtud jsem se přes hráz Novoveského rybníka vyšplhala na kopce nad Rohozcem a po mysliveckých cestičkách jsem dojela až do Nepomyšle - tak asi 15 kilometrová ranní rozcvička. Jako obvykle jsem prošmejdila, co se dalo, vymečela jsem si plíce, utleskala ruce, ale Mona nikde. Každopádně jsem si to ale úžasně užila. Představte si modrou oblohu, letní svítání, ještě takový ten ranní chlad, spousta vůní, ptačí zpěv, rosa, pasoucí se srny, živoucí rybník - žáby, lysky, kachny, březňačky, potápky, černý čáp, rozkvetlé louky, prostě nádhera. Ani jsem se v tu chvíli Moně nedivila, že se do toho našeho provizorního kozího chlívka s ohrádkou nehrne, když má k dispozici takovou bohatou krásu. Vrátila jsem se tedy dom s prázdnou, ale nedalo mi to a začala jsem sepisovat inzeráty o tom, že pátráme po kůzleti. Dopoledne jsem je rozvezla do všech okolních vesnic.

Přineslo to své plody. Ještě jsem je nedorozvěsila a už volali lidi, že kozu viděli támhle a támhle. Objevily se dokonce i anonymy. Volal třeba jeden pán, že viděl, jak naši kozu táhne na špagátě Zápotocký - to je místní velkopodnikatel. Když jsem s ním mluvila, ukázalo se, že je to nesmysl. Nicméně většina odezev nebyla planých a my aspoň tušili akční radius naší Mony.

Chtěla jsem se vydat hledat ji ještě odpoledne, až Martin odjede do práce, ale všechno zase bylo jinak. Sedím si takhle odpoledne u počítače a připravuji nějaké materiály pro Krajinnou výstavu v Chebu, když se přiřítila paňmáma s Terezou - mojí patnáctiletou švagrovou - ať si rychle sundám prádlo, že se sem něco valí. To něco bylo fakt NĚCO. Nad Doupovskými horami se temnělo tak, že to vypadalo na konec světa. Ono u nás prší málokdy - jsme totiž ve srážkovém stínu, a tak se skoro všechny lijavce, které jdou od Doupova, nad Rohozcem rozseknou ve dví a odkloní se na Vroutek a na Brody a v Nepomyšli nespadne ani kapička. Jenže tohle nevypadlo na to, že se to odkloní. Tohle vypadalo, že to Nepomyšl smete ze světa. Prádlo jsem sundala a najednou mi trklo - kozy. Tedy ne že by mne trkly kozy, pořídili jsme si bezrohé plemeno, trklo mne to, že naše kozy jsou v přístřešku, který rozhodně není vodotěsný, a to, co se sem hnalo, rozhodně slibovalo hodně vody. Co teď? Kam s nimi?

Jediná možnost se ukázala být naše nedodělaná koupelna. A tak začal frmol. Bouřkový mrak se přibližoval až nechutně rychle. Matěj naštěstí chrněl, a tak jsem měla šanci to zvládnout rychle. Prvně zavřít psy, aby mi kozy nesplašili. Normálně bych je zavřela do předsíně, ale to teď nepřicházelo v úvahu, protože přes předsíň se u nás jde do koupelny, takže by mi tam jen překáželi. Šupla jsem je do špajzu. Pak rychle pro řetěz, lapit první kozu, přivázat na řetěz pro případ, že by se mi vysmekla, přizvednout vrátka, vynést kozu ven, rychle zavřít vrátka (s kozou v rukách žádná sranda), rychle s ní do koupelny, hurá pro další kozu, zase vrátka, zase řetěz, nezapomenout zavřít vchodové dveře, kdyby mi zdrhla první koza z koupelny, šup s druhou kozou do koupelny, pak rychle uklidit všechny věci venku (máme tam vystěhovanou předsíň, kterou teprve doděláváme). No, když jsem zabíhala do domu už slušně lilo. V koupelně mi mečely kozy, ve špajzu kníkali psi, Matěj chrněl a já se modlila, aby ta kanonáda blesků nepraštila do našeho domečku. Bouřka to byla fakt parádní, ale přežili jsme ji. Kozy jsem k večeru přestěhovala zpátky do ohrádky, ale musela jim nově podestlat a vyměnit střechu ze sena, protože to stávající bylo totálně promočený. Výměnou a izolací střechy jsem strávila večer, „odbobkováním“ koupelny pak půlku noci. Koupelnu po použití kozami si neumíte představit a umíte-li, tak to raději nedělejte. Jedním slovem chuťovka. Kdybychom tam alespoň už měli dlažbu, ale je tam zatím jen asfaltová lepenka a na kousku beton. Už jste někdy zkoušeli vytírat lepenku a beton? No jde to fakt ztuha.

Večerní hledání Mony tedy včera pro nepřízeň počasí odpadlo, a tak jsme se to snažili dohnat dnes ráno. Já už byla úplně grogy (vytírala jsem bobky do půlnoci), a tak vyrazil Martin. Rohozečák už nám pomalu přestával dělat problémy. Výsledek ale chabý - koza nikde. Já ale měla takové nutkání, že ji prostě musíme najít dnes anebo už nikdy, a tak jsem nechala kluky dělat lepší střechu na kozí ohrádku a ještě jednou jsem vyrazila do polí. Z neděle jsem měla typ na hrachovinu za Nepomyšlí, a tak jsem jela brouzdat tam. Prolézat pole ráno po průtrži mračen je taky chuťovka - byla jsem mokrá až ... tam. Prošla jsem zase všechno možný i nemožný, na kole jsem si dala zase pár ranních kiláčků, ale nic, nic, nic. Dokonce jsem už tak hluboko klesla na mysli, že jsem i nějakou chvíli sledovala hejno krkavců kam dosedá a pak jsem je dohledala v terénu, ale Mona to naštěstí nebyla. Jen srnka sražená autem a odtažená do příkopu. Vracela jsem se už totálně hotová a přesvědčená, že s naší kozou Monou se už prostě neuvidíme.

Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Doplazila jsem se dom, chystám se jít vařit, jen tak koutkem oka juknu na mobil a hle, tam zpráva. Laxně se jí chystám číst, vidím neznámé číslo a najednou úplně vyletím. Text zní: MÁM VAŠI KOZU. OZVĚTE SE.

Jako když střelí. Vyletěla jsem z kuchyně, volám na Martina, chystám se volat onomu neznámému nálezci, když najednou telefon a on už volá sám. „Jsem na hřišti, přijďte.“ Hřiště je od nás kousek, byli jsme tam ve vteřině, slovo dalo slovo, Martin běží pro auto a jedeme pro kozu na Kružín, kde nálezce bydlí. Monu chytil včera večer, když šel po bouřce na houby. Prý ji po lese za Rohozcem honil asi hodinu, ztratil při tom pantofle, ale lapil ji. Doufá, že ho při tom nikdo neviděl, prý to mohla být docela sranda - koza do roští, on za ní, koza z roští, on za ní, skok po vodítku, koza hup do roští, a tak pořád dokola. No, nevzdal to a vydělal si 500 Kč. A my máme místo dvou kozy tři - MONU, LISU a ROZINKU.

Mona schrupla dvě dávky ječného šrotu, vychlemstala tři lahve mléka, nacpala se senem i zeleným a vypadá spokojeně. Až moc spokojeně. Zatímco Lisa a Rozinka se nás pořád ještě bojí, Mona je drzá jak opice, ničeho se nebojí, všude se dere, pere se s Rozinkou i s Lisou, zkrátka je to pěkná rošťanda. Asi si s ní ještě užijeme. Jen Lisa není nějak z Monina návratu odvázaná. Mona ji totiž doslova šikanuje. Ale snad si to vyříkají. Já každopádně radost, že jsme ji našli, mám. Je to hrozný pocit někoho pohřešovat. Tohle byla jenom koza, kterou jsem měla jen jeden den, a stejně jsem z pocitu, že už bych ji neviděla, šílela. Neumím si představit, že bych měla pohřešovat třeba Matýska nebo Martina. Už mi bylo i milejší najít Monu mrtvou, ale hlavně zjistit, co se s ní stalo. Kdybychom ji nenašli, dlouho bych se srovnávala s tím, že jsem svou neopatrností způsobila něčí utrpení.

Končím trochu pateticky, co? Ale takový už bývá život. Každopádně, kdyby se to trochu setříhalo, zcuklo tak do 45 minut filmu, no nebyla byto dobrá epizoda z Ranče u Zelené sedmy?

Zdenka

23. 7. 2006