Hon na ovce ...

Rok se s rokem sešel a my jsme si v červenci 2007 opatřili pvní ministádečko ovcí - beránka, jenž dostal jméno Bedřich, a dvě zasloužilé ovečky Bellu a Pajdu. Poučeni z minulého roku, kdy nám hned první den pláchla kozička Mona a my ji pak týden naháněli po okolí, nevypustili jsme naše ovečky hned na pastvu, ale ustájili jsme je v našem "epesním" kozím chlívku a dali jsme jim několik dní na aklimatizaci. Denně jsme za nimi chodili, nosili jim dobroty, přátelsky jsme s nimi mluvívali, zkrátka snažili jsme se je získat na svoji stranu seč nám síly stačily.

Bella už pomalu začínala být mazlící, ale Béďa a Pajda se k přátelení pořád nějak neměli. Béďa byl celý vyděšený a Pajda nedůvěřivá až hrůza - i když měl člověk v ruce tu největší ovčí mňamku, stejně k nám nešla ani na krok a jen zuřivě dupala a dupala.

Asi po týdnu Martin usoudil, že ovečky už se aklimatizovaly a že je tedy čas vypustit je na pastvu. Já byla k jeho záměru značně skeptická, protože jediný, kdo byl jakž takž ochoten přiznat, že už si tu zvyknul, byla Bella, ale Pajda s Béďou se pořád tvářily, jako že tady prostě být nehodlají. Taky jsem nebyla odvázaná z našich ohrad, kterými by proběhl bez problémů i slon, protože byly postavené jen tak provizorně, ale Martin trval na svém: "Ovečky vypustíme, už si tu zvykly." A tak také učinil a spokojeně odjel do práce.

Dostala jsem ještě jasný pokyn co hoďku je jít do ohrady zkontrolovat. Jenže zkuste to dodržet se 4měsíčním miminem, které Vám od rána do večera visí na prsou, protože chce kojit a nic jiného ho nezajímá. Martínek v tomto ohledu skutečně moc nespolupracoval. Sotva jsem jej s úmyslem jít zkontrolovat ovce odpojila od zdroje v domnění, že už spinká, Martínek zpustil jekot jako operní subreta a mně nezbylo nic jiného než vyvalit druhou část mlékárny a pokračovat v kojení. A tak se stalo, že jsem se k ovečkám dostala toho dne až po poledni.

Tedy k ovečkám. Abych byla přesná, je nutno říct, že jsem se po poledni nedostala k ovcím, ale k ohradě. Ovce už totiž byly dávno fuč.

Naivně jsem ještě proběhla křoví v ohradě skrz naskrz a oběhla ohradu kolem dokola, ale po ovcích v ní nebylo ani památky. Dovedete si asi představit, jaké tituly v tu chvíli obdržel můj milovaný (a naštěstí nepřítomný) muž a jak jsem v onen moment vypadala já - rudá vzteky, z uší obláčky dýmu a z nozder oblaka kouře. Supěla jsem vzteky jako parní lokomotiva.

V tomto poklidném rozpoležení jsem dosupěla zpět do domečku a svému muži jsem odeslala lakonickou SMS: "Vezmi si dovolenou, utekly ovce. Já je honit nemůžu, kojím." Mužíček vzápětí volal, že dovolenou nedostane a že se po ovečkách podívá až večer po návratu z práce, a tak jsem doma zůstala sama se svým vztekem, opuštěná a bez ovcí. No, nebudu Vás napínat, vztek mne do večera nepřešel, a tak si ten den se mnou můj muž moc nepopovídal. Zvlášť poté, co se večer vrátil z pátrací obchůzky a samozřejmě bez ovcí.

Narozdíl od kozího pátrání měl ale o ovečkách alespoň čerstvé zprávy. Kde totiž jinde pátrat po ovcích, než na Ovčíně (byť tam už teď mají jen krávy), a tak se můj muž onoho večera vypravil tím směrem a ovce tam skutečně zahlédnul. Bohužel jaksi neprozřetelně připustil, aby s ním běžely i naše tři čubajzny Šíša, Šóša a Elča, kterých se obzvlášť Pajda bála jako čert kříže. A tak ve stejnou chvíli, kdy spatřil ovce můj choť, spatřily je i naše hyeny a rozběhly se za nimi, seč jim síly stačily. Nu a ovce na nic samozřejmě nečekaly a zmizely kdesi v houští.

Nicméně tušili jsme alespoň jejich přibližnou polohu a tak jsme následující dny pátrali v okolí Ovčína dál. Jelikož už jsme od posledně měli zmáknutou metodiku pátrání po zběhlých zvířatech, rozvěsili jsme hned následujícího dne po okolí plakátky s lákavou odměnou za nalezení ovcí, obvolali jsme všechny okolí obecní úřady s prosbou o vyhlášení celokrajového pátrání po našem stádečku a zaúkolovali jsme nejbližší pasáky krav, aby nám hned hlásili, kdyby ovce při svém denním putování s kravami někde zahlédli.

A tak můj choť následujícího dne dostal od pasáka z Ovčína zprávu o tom, že ovečky se tam několikrát objevily a pak v poklidu zase odpochodovaly. Stejnou zvěst se Martin dozvěděl i od pasáka ze Chmělištné - ovečky se tam prý dokonce několikrát povalovaly i uprostřed tankovky, jakmile se k nim ale chtěl přiblížit, zvedly se a prchly pryč do strání mezi Chmelištnou a Ovčínem. Takové zprávy jsme dostávali i následující den - ovce nad ránem vypochodují k Ovčínu, pak k poledni zalezou do strání nad Ovčínem, k odpoledni se přijdou poválet na Chmelištnou a k večeru zase odštrádují do hájíčka nad Chmelištnou. Všichni je viděli, jenom samozřejmě my ne.

Já se tentokrát pátrání příliš neúčastnila, protože Martínek byl opravdu velmi náruživý kojenec (vyžadoval kojení v podstatě pořád) a s dítětem přicucnutým k prsům se po lukách, hájích a hvozdech země české neběhá skutečně úplně nejlépe, nicméně párkrát jsme se švagrovou na pátračku přeci jen vyrazily. Ač jsme byly splavené jako stádo koní (protože tou dobou samozřejmě panovala v Nepomyšli šílená vedra) a ubečené jako ... no jako ovce, ty naše kudrnky jsme samozřejmě nezahlédly ani koutkem očička. Ale zato jsme objevily nádherný vílí palouček mezi Chmelištnou a Ovčínem (a to opravdu nádherný - jak ze Sna noci svatojánské od Shakespeara, jen víly tam zrovna nebyly, bylo přeci jen pravé poledne), pokochaly jsme se v poklidu květenou zdejších luk, což především švagrové v rámci výuky biologie celkem prospělo, nu a decentně jsme se seznámily s hlavním býkem stáda krav z Ovčína, který nás jednou málem pěkně prohnal.

Ovečky ale byly stále kdesi v terénu. Martinovo večerní pátrání bylo vždy neúspěšné, přes den jsme ani jeden neměli moc šancí někam vyrazit (Martin byl v práci, já kojila ), zkrátka nedařilo se. Až jednou krátce po poledni ...

Zazvonil mi mobil a koukám, volá pantáta. Zvednu to a pantáta celý rozrušený huláká do telefonu: "Dělej, volal Šimek (pasák ze Chmelištné), ovce se válí na tankovce a nehýbou se, jedu pro Tebe." Zrovna u mně byla paňmáma a tak jsem jí kvapem vrazila do ruky Martínka s tím, že za chviličku jsem zpátky, a ani jsem se nestihla převlíknout do něčeho vhodnějšího na honění ovcí po lukách a stráních, než jsou zrovna krátké elasťáky a tričko bez rukávů, a už tu byl pantáta na skůtru a ať prý dělám. No nestihla jsem se zkrátka ani pamatovat a už jsme frčeli po tankovce směrem ke Chmelištné. Mám z jízdy na čemkoliv jednostopém hrůzu, protože jsem se kdysi nechutně vybourala na kole, takže jsem si přesun na skútru opravdu "užívala", zvlášť s pantátou, který je docela zbrklý, a zvlášť v tom krátkém oblečení a při pohledu na pískem vysypanou tankovku.

Nicméně na Chmelištnou jsme dorazili živi a zdrávi a na křížovatce už tam na nás mával pan Šimek, že ovce se prý zrovna odplížily do vsi, prý asi do starého sadu za Čihákem. A tak začal velký ovčí hon. Já vyrazila pomalým plíživým poklusem zezadu do sadu, pantáta s rachotem a naprosto neplíživě na skútru ze předu přes náves k témuž místu. Mezitím dorazila na kole celá uřícená i švagrová Terezka, a tak se připojila k mé naháněcí skupině. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat - ovce, tušíce, že jde do tuhého, si záludně počkaly, až kolem nich s Terčou proběhneme a pak nám za zády vypálily zpoza kamenné zídky a hurá přes tankovku rovnou na pastvinu. My s Terkou jsme se otočily jako na obrtlíku a hrrrr za nimi. Ještě jsem zařvala na pantátu, ať to otočí a jede ovcím naproti. Do naháněčka se přidal i pan Šimek, který se ovcím postavil do cesty, aby neproběhly po tankovce pryč k Ovčínu. Já mezitím plavně přelezla ohradu (asi si to s mými 104 kg dovede přestavit, že) a řítila jsem se za ovcemi po louce. Terča jim o něco plavněji nadbíhala tak, abychom dohromady s tátou na skútru a s panem Šimkem v zádech vytvořili kolem prchajících ovcí něco jako pomalu se stahující smyčku.

Jenže ouha. Stahující se smyčka tvořená čtyřmi relativně pomalu běžícími lidmi (tedy třemi relativně pomalu běžícími lidmi a jedním relativně rychle jedoucím člověkem) není pro tři vyděšené ovce dostatečně "hustou" překážkou, a tak místo aby ovce spolupracovaly a vyděšeny uzavírajícím se kruhem se shlukly do klubíčka uprostřed tohoto kruhu, proskočily ty potvory lehkonoze mezi mnou a Terezou a daly se na útěk ke Konicím. To pantáta poměrně rychle pochopil, neváhal, sjel z louky na tankovaku a s plným plynem to na skútru svištěl ke Konicím, aby ovce prchající týmž směrem stočil zase zpět směrem k nám, pomalu se plížícím ovcím v patách.

Ovce pelášily jako o život a my za nimi. Pantáta je dojel a předejel asi po kilometru. Vyřítil se na ně doslova zpoza křoví, což ovce skutečně dost vyděsilo a způsobilo to to, co jsme chtěli - ovce se otočily zpět ke Chmelištné. Rozestoupily jsme se s Terkou tak, aby ovce mohly sprintovat mezi námi a i my souběžně s nimi tak, aby se nám nerozprchly do stran ke Chmelištné či k Rohozci. Společně jsme tak přeběhly onu kilometrovou louku zase zpět a díky panu Šimkovi se nám podařilo téměř nemožné - ovce hupsly do křoví u silnice, ale na silnici už nevyběhly, protože tam jim cestu zatarasil právě pan Šimek.

Pomalu jsme se tedy přibližovali ke křoví, abychom je nevyplašili. Jenže křoví bylo v příkopě plném kopřiv a nějaké sutě. Moc se mi do něj nechtělo, ale nebylo zbytí. Plížila jsem se polehoučku vpřed, konejšivě jsem mluvila na naše uprchlice, snažila jsem se je uchlácholit a už už jsem měla pocit, že se mi to daří. Už už jsem držela Bellu za kožich. Když tu jako když do Pajdy střelí, hups a šups, já plác ho do kopřiv a ovce frrr z křoví. Ostatní napětím nějak zkoprněli, protože ač jsme křoví obšancovali poměrně dostatečně, ovcím se podařilo proklouznout, aniž by se jich kdokoliv dotknul. A zase spokojeně vypálili směrem ke Konicím.

No nebudu napínat. Tu cca kilometr až dva dlouhou louku jsme si dali ještě dvakrát tam a zpátky. Mezitím se k nám přidala paní od koní ze Chmelištné, takže naše "smyčka" už byla o něco hustší. Podařilo se nám několikrát ovce dostat doprostřed našeho kruhu, vždy nám ale proklouzly (ono se to konec konců dalo čekat). Jednou nám vběhly do hájíčka uprostřed pastviny. Z venku ten lesíček vypadal idylicky, ovšem uvnitř to nebyl les stromů, ale les kopřiv a to ne ledajakých, ale vysokých jako já sama (mám 175 cm) a mnohdy i vyšších. Popálená jsem v těch svých elasťáčcích byla až na hlavě. Pantáta při tom honu zavařil skútr tak, že jej musel na chvilku odstavit.

Nicméně nakonec se nám nějakým omylem podařilo všechny 3 ovce nahnat do večerní ohrady ke kravám. To byl beze sporu úspěch, ovšem trošku problém byl, že krávy už byly v té ohradě.  To mi ale nevěděli - pasák uvíznul někde uprostřed pastviny a nestačil nám to říct. A tak ovce vlítly do ohrady a za nimi hned švagrová, která byla nejblíž. Ohrada nebyla velká, tak 50 x 50 m, na konci ohrady stodola, ve které krávy nocovaly. Ovce vlítly jedněmi vraty do stodoly, švagřinka za nimi a vzápětí z druhých vrat vyletěly ovce, za nimi s jekotem švagrová a za ní stádo cca 30 pološílených krav. Švagrová na ohradu tentokrát vyskočila skutečně velmi plavně a to jí myslím zachránilo život, jinak by ji krávy asi ušlapaly. Krávy totiž šílely z ovcí, které se jim motaly pod nohami, které ale nebylo v tom chaosu pořádně vidět, a tak krávy netušily, co se jim to pod těmi nohami motá. Bylo to zkrátka rodeo.

Už ani nevím jak, ale jednu chvíli se nám spolu se švagrovou podařilo krávy nahnat do ohrady, kde je v klidu udržoval pan Šimek a ovce zahnat do stodoly do kouta. Už jsme zase měly pomalu ten pocit, že máme vyhráno, ale ... Už jste někdy zkoušely chytat vyplašené ovce v 30 cm hluboké vrstvě rozšlapaného bahna smíchaného s kravským trusem v obuvi podobné spíše letním sandálkům než čemukoliv jinému? To prostě nejde. Nohy nejdou zvednout, boty zůstávají v bahně, prostě za takových podmínek má člověk opravdu rychlost slimáka. A tak ovce opět vlítly do ohrady, splašily krávy, ty vlítly do stodoly, my vylítly ven a frr na ohradu. V tom chaosu se pantátovi ani nevím jak podařilo skočit mezi chaoticky pobíhající krávy a vylovit jim zpod kopyt beránka Béďu, který při jednom ze zběsilých koleček stodola - ohrada - stodola - ohrada nějak zaškobrtnul a krávy po něm začaly dupat.

V pudu sebezáchovy se Pajda a Bella nějak vyřítily z oné kravské ohrady od pološílených krav a protože jim nikdo nebránil v cestě, vystřelily po tankovce směrem k Ovčínu. Bedřich hned jak byl lapen, padnul na bok a už se ani nehnul. Ani svazovat jsme ho nemuseli. Prostě dokonale to vzdal. Dokonce mi připadalo, že byl i rád, že jsme ho už konečně chytli a že už nemusí nikam utíkat. Ležel tam tak u cesty celý uřícený a vypadal, jakoby říkal: "Tak to už Pajda nemůže nic namítat, že neutíkám s nimi, když jste mně takhle chytli." Ani jsem se mu nedivila - bylo něco málo přes 30°C, po té louce už jsme společně lítali nějaké 3 hodinky, no zkrátka, když už měl někdo možnost padnout a už se ani nehnout, nedivím se, že ji využil.

Bedřich byl tedy lapen, zbývalo čapnout už jen ty dvě ovce ovcovité. Švagrová zůstala u berana a pantáta se na skútru rozjel za Bellou a Pajdou, a tak mi nezbylo nic jiného, než se rozběhnout za ním. Ze Chmelištné na Ovčín jsou to asi dva kilometry. Ovce ale bohužel nebyly natolik hodné, aby běžely prostě přímo po té tankovce. Kličkovaly jako zajíci - jednou tam, podruhé na druhou stranu, jednou z kopce, po druhé do kopce. Naběhaly jsme tak alespoň dalších 5 km. Pantáta si svištěl za nimi na skútru, ale já běhala za ním po svých. Vždy ovce někam zahnal, já se tam dořítila s vypětím všech sil, ovce samozřejmě mezitím už zdrhly někam jinam a pantáta na mě jen hulákal: "No prosím Tě, kde jsi, já už tu na Tebe dávno čekám, potřeboval jsem, abys je nahnala tam a tam." To mně fakt vytáčelo, protože zatímco on se vozil, já běhala jako fretka pěkně pěškobusem. Nechtěl to ale pochopit, a tak jsem mezi Chmelištnou a Ovčínem slyšela podobnou větičku ještě několikrát, což mne přivádělo přímo do bodu varu. Nicméně nakonec se nám podařilo společnými silami nahnat ovce do budovy starého ovčína do místnůstky se dvěma vchody, v nichž samozřejmě chyběly dvěře.

Do třetice všeho dobrého a zlého, tuhle šanci jsme si už opravdu nechtěli nechat ujít. Pomaloučku polehoučku jsme se přiblížili k jednomu vchodu, prsk, zatarasili jsme ho prknem a pak už se pantáta vrhnul do oné místnůstky a řečeno policejní terminologií, ovce zpacifikoval. Svázali jsme je dohromady na jedno vodítko, protože jsem v tom chaosu u krav nějak nestihla popadnout víc špagátků. Zalezla jsem si s nimi do bývalých chlívků a pantáta vyrazil domů pro auto a káru, abychom ovce naložili a odvezli domů.

Trvalo nám to ještě další hoďku, než jsme ovce posbírali (berana na Chmelišté, ovečky na Ovčíně). Za tu dobu, co jsem tam s Pajdou a Bellou čekala, jsme se zkamarádily s Bellou, která si ode mne vděčně brala bezinky, neb stejně jako já měla šílenou žízeň a štáva z bezu byla alespoň nějaký zdroj osvěžení v tom božím vedru. Pajda ale stávkovala dál a stávkovat přestala až teď před nedávnem, téměř 2 roky po tom, co jsme si ji přivezli domů.

Nakládání téměř stokilových ovcí po celodenním sprintování v třicetistupňovém vedru bylo už jen třešničkou na dortu, při kterém jsem si namohla záda. Ovce ale byly šťastně doma a já taky. Paňmáma mi po té téměř šestihodinové "chvíli", na kterou jsem si odskočila, šťastně předala kupodivu spokojeného Martínka, který se okamžitě přicucnul a sál až do večera. Já padla velice ráda s ním - byla jsem popálená od kopřiv snad úplně všude, poškrábaná od šípků, zabahněná až za ušima, uštvaná jako kůň, ale spokojená. Když večer pčijel můj mužíček z práce, na otázku, zda už máme ovce, jsem mu jen lakonicky odpověděla: "Podívej se do chlívku."

Dlouho jsem to ale nevydržela a pak jsem mu vše barvitě vylíčila i s potřebnou dávkou výčitek, co jsem kvůli ovcím musela vytrpět. Jedno se ale musí nechat - paní učitelka Tvrdíková by ze mně měla radost. V životě jsem na zakládce ani na střední neuběhla 1500 m. Ted den jsem ale naběhala alespoň 10 km a ani jsem okem nemrkla. Tedy skoro :-).